Kniha vypráví o nálezu pokladu třemi sousedy: 120 zlatých a stříbrných římských mincí v Guadalajaře, které byly odevzdány úřadům.
Podle oficiální verze našli v roce 1952 tři obyvatelé obce Junquera de Henares (4 500 obyvatel, Guadalajara) na statku v obci známém jako El Tesoro („Poklad“) náhodou 120 zlatých a stříbrných mincí z římské doby a také úlomky nádoby, která je obsahovala. Podle dobových dokumentů se jmenovali „Don Julio Pérez Rojas a jeho služebníci Julián Martínez Martínez a Fernando Riofrio Pérez“.
Tehdejší úřady poklad věnovaly Městskému muzeu San Isidro v Madridu – v Guadalajaře nebylo žádné vhodné muzeum – a vyplatily objevitelům vysokou částku. Kniha La ocultación numismática de Yunquera de Henares conservada en el museo de San Isidro-Los orígenes de Madrid, kterou vydala Diputación de Guadalajara, vypráví o objevu tohoto výjimečného souboru mincí z 2. století n. l., který dnes kupodivu není vystaven v madridském muzeu, ale je uložen v jeho depozitářích, ačkoli mu byla počátkem roku věnována dočasná výstava.
Ve středu 21. května se kromě křtu knihy uskuteční i vzpomínková akce na Juliána Martíneze, jediného z trojice přeživších, který nikdy nebyl oceněn, ale jeho otec ano, neboť mu v době nálezu bylo 15 let. Julián byl navzdory svému nízkému věku tím, kdo řídil pluh, na němž byl poklad nalezen. Ostatní dva muži byli o několik metrů dál a přišli blíž, když je Martinez požádal o pomoc. „Tisíckrát mi řekl, že nedostal žádnou odměnu a že si nepamatuje přítomnost Fernanda Riofria. Také je velmi starý, to je pravda,“ řekl jeho syn Angel Martinez.
Ukrytí pokladu kolem roku 170 n. l. se shoduje s obdobím „hluboké krize“ způsobené koncem římské expanze a tzv. antonínským morem (165-180 n. l.), který po celé římské říši rozšířily legie vracející se z Blízkého východu po bojích s Peršany.
Epidemie propukla během obléhání Seleukie, jedné z největších metropolí na světě, která se nacházela na březích řeky Tigris. Jak připomínají autoři Jorge Morin de Pablos, ředitel archeologie poradenské společnosti Audema, a Emilio Gamo, kurátor numismatiky Národního archeologického muzea, pandemie zabila pět milionů lidí a postihla všechny společenské vrstvy, včetně císařů, jako byli Lucius Verus (169 n. l.) a Marcus Aurelius (180 n. l.).
Smrtící epidemie nezasáhla celou Hispánii stejně. Provincie Baetica a Tarraconensis, kde se městská struktura vyznačovala velkou vitalitou, ji dokázaly přežít, zatímco v centru poloostrova města upadala a prakticky zanikla. „Tento jev je dobře archeologicky potvrzen v Segóbrize (Cuenca), kde do poloviny 2. století n. l. zanikl celý zemědělský pás vytvořený pro město. V Junquera de Henares, území spojeném s aguer (obdělávanými poli) Complutum (Madrid), se stalo něco podobného jako v Ercavice, Valerii nebo Segobrigu. Ukrytí pokladu je výmluvným svědectvím o tehdejších bouřlivých dobách Římské říše a Španělského císařství,“ píše se v knize.
Starosta Junquery po obdržení nalezených mincí 14. dubna 1952 napsal civilnímu guvernérovi generálu Miguelu Moscardovi Guzmánovi. „V místě známém jako El Tesoro, na venkovském statku osetém ovsem, který patří seňoru Juliu Perezovi Rojasovi, obyvateli tohoto města, když byli jeho sluhové Julian Martinez Martinez a Fernando Riofrio Perez na cestě, napsal civilnímu guvernérovi generálu Miguelu Moscardovi Guzmánovi: Všimli si nepříjemnosti v jednom z pluhů, která se ukázala být rozbitou nádobou, zřejmě ze staré hlíny, obsahující několik mincí, a při bližším ohledání místa se jim podařilo podle vysvětlení shromáždit asi sto stříbrných a dvě zlaté mince, které zřejmě odpovídají prvnímu nebo druhému století křesťanské éry. Podle těchto informací je větší část zmíněných mincí v držení výše zmíněných služebníků a další, které měly být rozděleny a jejichž majitelé mi nejsou známi.“
Potvrzení o odměně obdržené za objevení Junquerova pokladu, podepsané Doroteem Martínezem, Juliánovým otcem.
O patnáct dní později Moscardo radnímu odpověděl, že odborníci z Generálního komisariátu archeologických vykopávek si předměty vyzvednou a že nálezci budou odměněni „za dobré chování a vlastenectví, když neskrývali nález, který patřil státu“.
Čas však plynul a pro poklad ani odměnu si nikdo nepřišel. O čtyři roky později, 18. listopadu 1956, si Julio Martínez Santa Olalla, ředitel Městského archeologického ústavu v Madridu, přišel pro 118 stříbrných denárů a dvě zlaté mince. Dne 20. září 1957 bylo dosaženo dohody o vyplacení nálezců.
Julián Martínez měl obdržet 76 denárů a dva aurei, Fernando Riofrio 28 denárů a Julio Pérez 14 denárů. Juliána, který v Ceutě absolvoval vojenskou službu, zastupoval jeho otec Doroteo. Všichni tři příjemci se i přes rozdíl v počtu nalezených mincí dohodli, že se rovným dílem podělí o 9 475 peset, které jim byly přiděleny. Julián zatím zůstal v kasárnách.
José Antonio Pérez, archivář v Junquerě, upřesňuje, že Juliánův otec obdržel odškodné. „Jestli dostal peníze, nebo ne, to nevím. Ale na dodacím listu je otcův podpis.“ Archivář se domnívá, že vzhledem ke svému věku si Julián již nepamatuje Fernanda Riofria, druhého pracovníka, který rozsypané mince sbíral. „Krátce po nálezu opustil vesnici. Odcestoval do Madridu nebo Alcalá, aby pracoval v jednom z podniků v Corredor del Henares. Ztratili jsme o něm stopu,“ říká.
Poklad nalezený těmito muži je chronologicky umístěn mezi období vlády Vespasiána a Marka Aurelia. Nejstarší mincí v pokladu je Vespasiánův denár z let 76-77 našeho letopočtu. Nejnovější mince, které tak ukazují na datum uzavření pokladu, byly vyraženy v roce 170 n. l., „ve všeobecné atmosféře nestability v Baetice, k níž patřily i maurské nájezdy ze severní Afriky,“ upozorňuje Jorge Morin.
V případě Junquery de Henares však vzhledem k její vzdálenosti od Baetiky mohly mít na toto ukrytí vliv i další faktory, jako například všeobecná krize městského života ve městech Mesety, která se zjevně dotkla i Caraca Cerro de la Virgen de la Muela, v Dribes a také v Guadalajaře. V této době mohl do Španělska dorazit antonínský mor, i když je pravda, že písemné prameny hovoří především o šíření pandemie ve východních provinciích,“ připomíná Emilio Gamo.
Numismatický poklad se skládá z mincí odpovídajících císařům Vespasiánovi, Titovi a Domiciánovi, Nervovi, Trajánovi, Hadriánovi, Antonínovi Piovi, Luciovi Verovi a Markovi Aureliovi. Poklad byl nalezen v nádobě rozbité na devět fragmentů a kromě mincí byl vedle něj nalezen „materiál podobný cementu“, který pravděpodobně odkazuje na zbytky opus caementicium, možná patřící ke stavebním konstrukcím zaniklé římské vily,“ uvedli odborníci. Julián Martínez byl protagonistou toho všeho a nyní se mu dostane čestného morálního ocenění a potlesku veřejnosti.
