Autoři studie upozorňují, že zemská kůra produkuje dostatek energie, aby pokryla naše současné energetické potřeby. Stačí ji jen vytěžit.
Mezi obnovitelnými zdroji energie existuje jeden, který z řady důvodů vybočuje z řady těch nejznámějších (např. větrné, solární nebo vodní). Je to vodík, který je atraktivní alternativou dekarbonizace, protože nevypouští žádné skleníkové plyny (produkuje pouze vodní páru), jeho výhřevnost je vyšší než u fosilních paliv a je univerzální. Problémem je, že jeho výroba vyžaduje složité strojní zařízení a také vodu, jejíž zdroj není nekonečný.
Řešením by mohlo být nalezení ložisek vodíku, ale geologové dosud měli jen útržkovité znalosti o tom, jak vznikají velké vodíkové shluky a kde je hledat. Přesně to však zjistila skupina vědců z Oxfordu. Podle autorů objevu vedených Chrisem Ballentinem by objevení takových ložisek mohlo pomoci urychlit globální přechod k energetice.
„Klíčové je nyní najít místa, kde byla uvolněna, uložena a zakonzervována,“ uvedl Ballentine v prohlášení.
V nové studii Ballentine vysvětluje, že za poslední miliardu let zemská kůra vyprodukovala dostatek vodíku, aby pokryla naše současné energetické potřeby na 170 000 let. Stále není jasné, kolik tohoto vodíku lze získat a vytěžit nákladově efektivně.
Dobrou zprávou je, že studie vytvořila seznam klíčových geologických podmínek, které podporují vznik a akumulaci zemního vodíku v podzemí, což by mělo usnadnit nalezení ložisek. „Několik průzkumných společností pečlivě analyzuje specifické podmínky pro akumulaci a produkci plynného vodíku, které se budou v jednotlivých geologických podmínkách lišit,“ uvedl Ballentine.
K vytvoření přírodních ložisek vodíku jsou zapotřebí tři klíčové prvky: zdroj vodíku (většinou voda), horniny, rezervoár a přírodní těsnění, které udrží plyn pod zemí. Existuje tucet přírodních procesů, které mohou vytvářet vodík,z nichž nejjednodušší je chemická reakce, při níž se voda štěpí na vodík a kyslík. Potenciálním zdrojem vodíku je každý typ horniny, ve které probíhá alespoň jeden z těchto procesů.
Jedním z takových míst je Rio Tinto v jižním Španělsku, oblast, která je aktivní již miliony let a je dobře známá z geologického i chemického hlediska. Autoři studie se podle ní domnívají, že při znalosti toho, jak se z podzemních hornin uvolňují jiné plyny, by tektonické napětí a silné tepelné toky mohly uvolňovat vodík hluboko v zemské kůře.
Pro průzkumné společnosti je slibná celá řada běžných geologických útvarů v zemské kůře, od ophiolitových komplexů přes velké magmatické provincie až po archeánské zelené pásy.
Ofiolity jsou úlomky zemské kůry a svrchního pláště, které se kdysi nacházely pod oceány a poté byly přemístěny na pevninu. V roce 2024 studie informovala o objevu obrovského ložiska vodíku uvnitř ophiolitového komplexu v Albánii. Hercynské horniny jsou horniny utuhlé z magmatu nebo lávy, zatímco archeánská zelená pásma jsou útvary staré až 4 miliardy let a vyznačují se zelenými minerály, jako je chlorit a aktinolit.
Podmínky analyzované ve studii tvoří základní principy pro průzkum vodíku. Víme například, že podzemní mikrobi se snadno živí vodíkem,“ dodává spoluautorka studie Barbara Sherwood Lollar. Takže prostředí, kde se bakterie mohou dostat do kontaktu s horninami produkujícími vodík, nemusí být nejvhodnějšími místy pro hledání ložisek.“
V současné době se vodík vyrábí z uhlovodíků, což znamená, že jeho výroba je spojena s obrovskými emisemi oxidu uhličitého. Čistý“ vodík z podzemních ložisek má mnohem menší uhlíkovou stopu, protože se vyrábí přirozeně. Zemská kůra produkuje „velké množství vodíku,“ uzavírá Ballentine, „a my už víme, jak ho najít podle stop, které po sobě zanechává.
