Sokolnictví zůstává jednou z nejspolehlivějších a nejekologičtějších metod kontroly divoké zvěře na letištích.
Kontrola škůdců a volně žijících živočichů na letištích je důležitá nejen z hlediska veřejného zdraví, ale také z hlediska provozní bezpečnosti. Ačkoli moderní metody, jako jsou drony nebo ultrazvuk, umožňují účinnou kontrolu volně žijících živočichů, mnoho letišť a aerodromů stále dává přednost používání starobylé techniky: sokolnictví. Tato starobylá metoda spočívá v použití dravých ptáků, jako jsou jestřábi lesní a orli Harrisovi, k vyhánění vetřelců, jako jsou holubi, rackové, lišky, králíci a dokonce i divoká prasata, z pozemků letišť a má oproti nejmodernějším technologickým postupům řadu klíčových výhod.
Proč sokolnictví zůstává klíčovou metodou kontroly škůdců v areálech letišť?
Sokolnictví je prastará praxe, která pochází ze střední Asie, kde se s výcvikem dravých ptáků k lovu začalo před více než 4 000 lety. Sokolnictví, které je považováno za kombinaci vytříbeného loveckého umění a technik výcviku zvířat, si v průběhu dějin osvojily různé kultury, od arabského světa až po středověkou Evropu. Dnes tato technika zdaleka není zastaralá, ale našla nové uplatnění v oblasti boje proti škůdcům. Díky své přesnosti, účinnosti a šetrnosti k životnímu prostředí se používání ptáků, jako jsou jestřábi lesní, sokoli stěhovaví nebo orli Harrisovi, stalo spolehlivým a udržitelným řešením pro odstrašení volně žijících živočichů v citlivých prostředích, jako jsou letiště, aniž by bylo nutné používat chemické látky nebo jiné invazivnější a pro faunu, flóru i člověka potenciálně škodlivé metody.
Přítomnost nekontrolovaných volně žijících živočichů na letištích představuje skutečné riziko pro provozní bezpečnost i zdraví veřejnosti. Ptáci, jako jsou rackové, špačci a holubi, kteří mají velké populace a obvykle cestují v hejnech, mohou způsobit kolize s letadly, zejména při vzletu nebo přistání. Takové incidenty mohou způsobit nejen poškození motorů a konstrukcí, ale mohou si vynutit i odklonění nebo zrušení letů, což má ekonomické důsledky. Kromě toho se mohou pozemní zvířata, jako jsou zajíci, lišky a dokonce i divoká prasata, dostat na vzletové a přistávací dráhy nebo pojezdové dráhy a způsobit nehody nebo incidenty, pokud zasahují do leteckého provozu. Některé z těchto druhů jsou navíc přenašeči nemocí nebo druhotnými škůdci, což k problému přidává i zdravotní aspekt. Z těchto důvodů musí mít letiště účinné strategie, jak udržet tyto potenciální hrozby pod kontrolou.
Ačkoli si moderní technologie, jako jsou odpuzující drony a ultrazvukové systémy, získaly v boji proti divoké zvěři na letištích oblibu, obě mají značná omezení. Například drony vyžadují kvalifikovanou obsluhu a jejich použití je do značné míry závislé na povětrnostních podmínkách. V horším případě mohou způsobit konflikt se samotným leteckým provozem. Na druhou stranu ultrazvuková zařízení určená k vysílání dráždivých frekvencí pro určité druhy zvířat za účelem jejich odrazení ztrácejí časem účinnost, protože zvířata si na ně zvyknou nebo se jim naučí vyhýbat hledáním alternativních cest. Kromě toho je jejich dosah působení velmi omezený a ne všechna zvířata reagují na tento typ podnětů stejně, takže jejich účinnost se značně snižuje.
Tváří v tvář těmto alternativám nabízí sokolovna univerzálnější a univerzálnější analogové řešení. Vycvičení draví ptáci odrazují ostatní zvířata pouhou svou přítomností, protože jsou vnímáni jako přirození predátoři, mění letiště ve svá „loviště“, a tím způsobují, že se divoká zvěř tomuto místu aktivně vyhýbá. Na rozdíl od dronů draví ptáci nezpůsobují technologické rušení, nevyžadují baterie ani údržbu a na rozdíl od ultrazvuku nezpůsobují hluk ani návykové chování. Příklady, jako je letiště Almeria nebo letiště Madrid-Barajas, kde pracují specializované týmy sokolníků a vycvičených dravých ptáků, ukazují, že sokolnictví zůstává velmi účinným nástrojem s nízkým dopadem na životní prostředí, který udržuje ranveje čisté a zaručuje bezpečnost letů. Ve Španělsku se sokolnictví na letištích používá již půl století; jedním z jeho hlavních propagátorů byl Felix Rodriguez de la Fuente.
Je ironické, až poetické, že ve světě tak závislém na technice nachází tato starobylá technika stará tisíce let praktické uplatnění i dnes. Sokolnictví je víc než jen metoda lovu nebo výcviku zvířat: pokrok, který umožnil letectví, s sebou přinesl nové výzvy, jimž technika sama o sobě nedokáže účinně čelit. Jinými slovy, sokolnictví ukazuje, že někdy není nejlepší odpovědí novinka, ale pokračování v umění, které se osvědčilo v průběhu staletí.
